Den třináctý (5.8.2014 út, Cap Ferret)

Ráno vstávám kolem půl devátý a je krásně. Slunce mi pálí do xichtu, dělám fotku. To mi připomíná, že mám asi solidně sežehnutý záda, břicho a ramena. Příště se musím mazat ještě víc.

Dávám si ranní jógu. Ty jo, ta je sakra potřeba, všechno mám totálně ztuhlý. Balím a pomalu vyrážím na cestu. Chci mapku, ideálně jídlo a juknout k oceánu.

No to byla ale hovadina. Naplánování perfektní, provedení dobrý, výsledek fatální. Prostě ta cesta po pláži, co se zdála bejt super nápadem vedla na sakramentsky dlouhej výběžek. Když jsem došel na konec, zjistil jsem, že je to blbá zátoka a ne jezírko a musím to zase obejít zpátky. Načasování bylo ve finále ťip ťop. Jak jsem se vracel, akorát se začínal zvedat příliv a zalejvala se mi cesta. Kousek jsem musel popoběhnout, abych to nemusel celý obcházet a předběhl vodu. Z druhý strany, vysmátej, si fotím jak tam vznikaj potůčky a zaplavuje se cesta po který jsem přišel. Jít o deset minut dýl, měl bych smůlu a musel bych to obcházet komplet.

Sedím v dětským parčíku na lavičce a odpočívám, jelikož ta čtyřkilometrová zacházka mě celkem zmohla. Jsem kousek od majáku a íčka. Dle cestujících na kole s bagetou i kousek od snídaně. Sranda, že moje včerejší ležení bylo jen pár kroků odtud. Celkem pech, mohl jsem mít dávno třeba nakoupeno. Nedá se nic dělat, odpočinu, juknu ve foťáku na mapu co jsem si vyfotil a povalím dál směrem k íčku a majáku.

Začíná to tu být celkem šílený. Jsem rád, že jsem byl včera v tý luxusní čtvrti. Tam moc turistů už nechodí, páč je to z ruky, tady se nedá pomalu hnout ani na silnici. Našel jsem maják, po něm Carrefour, bagetérii která je hned před obchodem, ale íčko stále ne.

Pořídil jsem 2x bagetu po 0.70 €, sušenky 1.09 €, limča 2l za 1.20 €, mléko 0.85 €, marmeládu do zásoby asi za 1.25 € a takový ty lidl pudingy ve vaničkách po 4 kusech za 1.15 €. Suma sumárum, mám jídla až až. Cpu se co to dá :). Hlavně musím něco ujíst, abych to měl kam dát a neměl to tak těžký. Vinyl mění nosící pozici z podpaží na igelitku co jsem dostal v krámě :).

Jinak krásně teploučká a křupavoučká bagetka není vůbec špatná věc. Mizí ve mně během mrknutí oka i s pudingama a je toho tak akorát. Ani jsem to skoro nemohl dojíst. Jedna bageta na snídani je ale docela vodvar. Nevím, jak bych to dělal, bydlet tu nastálo. Jako 4 nebo 5 baget za den bych asi neměl problém dát, a to by se asi už celkem prodražilo :D. No nic, hlad zažehnán, láduju zbytek jídla do batohu a pokračuju dál. Razím hledat moji vysněnou mapu, oceán a hlavní silnici abych věděl odkud jezdí bus do Bordeaux.

Už možná druhou hodinu hledám to pošahaný íčko! Mám takovej pocit, že tu žádný není a dělaj si z turistů prdel. Obě místa na mapě, kde maj bejt íčka jsem prochodil křížem krážem a nikde ani stopa. Batoh je díky limče, mléku a půlkilový marmeládě neúnosně neúnosnej. Ramena mám odvařený, bedra taky a mapu furt nemám. Viděl jsem odkud jezdí bus, ale to už jsem zas v rámci tolika malejch uliček stihl úspěšně ztratit. Najít další zastávku bude ale asi 100x menší problém, než najít jedno z těch dvou pitomejch íček.

Jenže já tu mapku fakt chci :). Ještě tomu chvilku dám a když nic, tak sebou asi fláknu tady v přístavu na pláži a už se ani nehnu. Oceán, neoceán. Jsem ztahanej jak kotě, nebo sabáka. Začínal jsem s 2.5 litry vody, teď táhnu 8.25 litrů, to je o nějakejch řekněme 5 kg v batohu navíc, jelikož něco jsem zase už odjedl. Takže místo 23 kg tahám 28… To se už fakt trošku pronese. Na začátku tripu jsem vážil 68.7 kg, to už jsem skoro poloviční mravenec :).

Ok, našel jsem íčko o dobrej půlkilák dál než jsem došel posledně, a než kde mělo dle mapy být. Dokonce odtamtud jezdí vláček k oceánu. Úzkokolejka. Já si to v rámci tréninku jdu po svejch, navíc 6 € mi přijde docela dost. Poslední kopec před dunou a budu na pláááži.

No, tak to nechceš… Davy, davy a kam až oko dohlédne jen davy lidí. Na druhou stranu, spousta vln, kočiček, surfařů, kočiček a kočiček. Jestli chcete jet očumovat ženský, jeďte sem, je jich tu na metru alespoň pět a fakt pěknejch. Opalujou se tu mladý, mladší, starší, mnoho nahoře bez plavek.

Blbý je, že když už se uvelebím a složím batoh a rozhodím károšku, že půjdu do vody, přijede Mič z Bejvoč a nahází sem cedule, že je to oblast jen pro surfaře a zákaz koupání, že se máme posunou o dobrej kilák doprava.

Stejně jim na to všichni prděj, občas pak přijedou a zase všechny vyházej ven z vody, ale přijde mi to trošku nebezpečný čvachtat se mezi surfama…

Chce to sem zrcadlový brejle, tohle je můj zásadní očumovací nedostatek. Tak pro příště… Neříkal jsem to už na Kanárech a v Uzbeku náhodou? Tak aspoň surfaři, na to se dá koukat taky dost dlouho a neomrzí to :).

Voda super, to se musí nechat. Alespoň jednou jsem se smočil. Je 18.40, tedy dost času než pojede bus. Nechávám půl bagety na snídani. Ještě mám celé mléko, tak když tak k snídani můžu udělat puding. Teda, když budu tak čilej abych vůbec stihl zítra vyrazit stopovat s tím mým vařením…

Balím se, přicházím na zastávku kolem 19.15 a asi za čtvrt hoďky mi jede bus. Ani jsem nekoukal v kolik to má jet, takže dobrý. Cena tentokrát není 2.60 €, ale 3.60 €, jelikož ten cestou sem neuměl anglicky a nezapočítal mi batoh. Tenhle řidič si toho všiml a v klidu mi to 1 éčko za batoh napálil :). Cestou si čtu a když se pohnu, je to trošku síla, ten pot jak jsem chodil a hledal íčko udělal svoje. Smůla ostatních trošku, že se mnou musí jet.

Do Bordeaux dorážíme pár minut po desáté. Chytám akorát Céčko, takže valím na tradiční spací místo v parku. Beru to rovnou přes sprchy, sůl je potřeba ze mne dostat jak sůl. Týpek ze stanu akorát přichází nabrat vodu a jednoznačně mě poznává a kejve na pozdrav :). Peru, ale bojím se, že už to ani vůbec nepomáhá.

Připravuju nocleh a jdu rovnou spát. Nemůžu usnout. Zdaj se mi divný sny, třeba, že ségra sdílí nějaký mý starý povídky z blogu a lajkuje jí to verouš s tím, že nejlepší je blog o Fr. Ten sakra ještě není vydanej, hlava to nebere. Spousta dalších úletů za noc. Jeden divnější, než druhej.

Hrozná kosa na nohy. Jsem totálně zakuklenej a zazipnutej a stejně. Nechce se mi ale vylejzat, abych se posunul v hamace výš a nohy níž. Mám za to, že je mám moc vysoko a tak se odkrvujou. Čekám tedy na sluníčko až rozmrznu :).