Den sedmý (30.7.2014 st, Carcassonne)

Budím se asi v půl osmý. Akorát začíná poprchávat a být světlo. Píchat na to, přikrejvám se plachtou a zalejzám zpátky do spacáku s tím, že tam ještě toho světla není zas tak moc a je mi to tak nějak jedno, jestli mě někdo uvidí. Přes řeku je sice silnička, ale skoro nic po ní nejezdí.

Vstávám kolem jedenáctý. Svítí, skoro zázrak za poslední dva dny :). No, však to taky dlouho netrvalo a už je zase za mrakem. Čistím zuby, balím a razím k vodě si opláchnout obličej. Pak na lavičku, kde jsem včera večeřel přímo v parčíku. Fouká, je kosa a slunce v nedohlednu.

Mám v plánu tu pozevlit ještě jeden den, i když absolutně nevím co budu dělat. Památky jsem prošel včera a město jako takový nevypadá až tak vábně na další prohlídku.

Světe div se, právě jsem dojedl zbytek půlkilových pražených vloček. V rámci zazimování si poprvé beru druhou košili, vlastně krom trenek a plavek první převlékání. První košili už fakt nikdo v životě nedopere (z domova: vyprala se, ale barva ji už zůstala dožluta). Pozitivní je, že buď stále nesmrdí i přes její žlutou barvu a nebo jsem ztratil čich, což by tak pozitivní nebylo :).

Ok, jdu se zazimovat víc, tohle by se nedalo. Navíc s teplem uniká energie a tu potřebuju na nošení batohu a lahve vína. To jsem ještě nevypil z Montpellier, jelikož nějak nebylo kdy a nálada se sám opíjet. Nějaká společnost by se občas asi hodila, ale asi jak jaká… :)

Procházím obřím parkem kolem vody o kterém jsem včera nevěděl. Je tam širokej jez a zase potkávám týpka z obytňáku. To už snad ani není možný. Docházím na konec parku, tam to otáčím a někde na půl cesty rozbaluju hamaku na dětským hřišťátku, jak tam máte silnici s křižovatkama apod. Čtu si Hořící drát od Jeffery Deavera. Celkem to má spád. Bohužel i přes spád nakonec upadám do snů :). Teda jen takový mikrospánky, jelikož se mi mezi nima nestíhá vypínat Kindle. Pak usuzuji, že už by to stačilo a valím do města.

Procházím postranníma uličkama do centra, ale převážně nic zajímavého, natož na focení. Kolem Carrefouru, ale nevím, co bych si mohl koupit, když vše mám a navíc bych se s tím musel táhnout a to se mi chce ze všeho nejmíň. Dál courám kam mě ulička nebo přechod zavádí. Objevuju se na mostě pro auta se super výhledem na hrad, takže fotím. Pak se sunu kolem zajímavého domku nahoru k hradu samotnému. Na parkáči maj moruše jak v Uzbeku (deník z Uzbekistánu 2012) tak si jich pár dávám. Černý, sladký a za boha si nemůžu vybavit k čemu tu chuť přirovnat z Čech. Přitom to mám skoro na jazyku, moruši dokonce úplně.

Měl bych si koupit plastovej meč a brnění, bez něj tu nejsem vůbec cool, navíc mý übercool vlasy už jsou zase mastný jak prase, takže dneska budu asi fakt za lůzu mezi turistama a bez šance na pozvání na kafe :D. Navíc mám na sobě už zase tradiční žlutou košili, jelikož ve městě se udělalo teplo a byl jsem donucen se odvlíknout, nebo bych se upekl.

Kachní z Tesca v konzervě je překvapivě dobrý :). No, možná jsem jen fakt dost hladovej, těžko říct. Zítra, nebo před odjezdem budu muset koupit novej chleba, půlka ho padla na kachnu.

Prvně jsem ve městě slyšel češtinu: „Do píči, to kurva nemyslíš vážně!“ a další pokračování v podobném ražení. Týpek s někým telefonoval a šel na protějším chodníku. Alespoň že češtině dělá ve světě čest…

Stále před hradem, čtu si. Očumuju turistky, jelikož maj holky sice menší poprsí, ale naprosto krásný zadky a nohy :). Taky se málokterá hrbí, to je nádherný, ne jako u nás všichni chromajzlíci s hrbem ohnutí až na zem. No, jako já třeba, že…

Jdu to tu oběhnout a asi pomalu zalízt. Opět tu bude divadlo, tak můžu zpovzdálí zase poslouchat. Francouzi jsou stejně milej národ. Čtu si na Kindlu před hradem a přijde týpek, jestli nechci omáčky, že jim zbyly, takový ty z Mekáče :). Fotím západ a jdu spát.

A máme tu noc. Něco tu furt šustí a nevím co. Poslouchám divadlo, stejné jako včera. Pomalu usínám, několikrát se budím.

Najednou mi tíhnou nohy, ve snu, ale vlastně to do snu vůbec nezapadá. Něco je špatně, hrozně špatně… Ty vado, něco si ustlalo na mejch nohách a spacáku a je to fakt dost těžký. Hlava instinktivně zafunguje a vykopává nohy do vzduchu ještě pomalu ve spánku, jak tik ve vlaku když klimbáte hlavou. Okamžitě se budím a hledám, co jen to mohlo být. Žádný další pohyb se nekoná. Svítím baterkou a nic nevidím. Kurňa, zmizet to jen tak nemohlo… Divný.

Pohyb! Vidím obrys, „jsi snad králík, abys dupal?“ dere se mi Cimrman na mysl, pak mi ale dochází, že tam něco nesedí. „A on že né a dupal dál…“ Králík přece nechodí, ale skáče. A nedupe. Jo tak bodliny si to na mě vystrkuje, ježek, mrcha jeden, si to ustlal na mejch nohách. Jsem rád, že ne u hlavy a že jsem se po něm neohnal rukou. To bych nebyl moc šťastnej. Doufám, že neměl moc blech, to by mi tak ještě scházelo :).

Ještě jednou v noci svítím a zkoumám odkud se to zase co blíží, ale už se to drží stále bezpečné vzdálenosti.