Den devatenáctý (11.8.2014 po, Mont Saint Michel)

Budím se v 9.06 a po chvilce vstávám. Fotím proti dešťový kryt a balím ho. Kupodivu snad ani nekáplo. Klasika, když může, tak neprší. Jsem ale rád, že nemusím nic sušit. Dám snídani, zbytek sušenek: Biscuits nappés Chocolat au lait Grand Jury, jsou celkem dobrý a k nim litránek mléka s vanilkovým cukrem. Však víte, potřebuju pak nabít telefon, to bude na dýl, tak abych tam neseděl jen tak :). Jo a svítí, teda k tomu opět fouká. Jsem nějakej pokousanej.

Když jsem udělal první pohyb, tak jsem se opět cítil, to je špatný znamení na stopování. Doufám, že to bylo jen z pusy, ale když cítím to kousání vlasů (od nich možná to pokousání?) obávám se, že zubama to nebude.

Na záchodě nabíjím mobil tak na 90 %. Chytře jsem ho totiž zapomněl přes noc zapnutej, nebo se zapnul. V každém případě moc baterky ráno neměl. V klídečku si čtu knížku, jak doma. Jen doma vás nikdo nevyrušuje z vedlejší kabinky :).

Kupuju další sůši a bagetu. Zapomněl jsem nabrat vodu, tak se ještě vracím na wecko. Pomalu se přesouvám na dobrej plac na stop. Teda myslel jsem si to. Ještě skoro celou další hodinu jsem si to myslel. Pak se začalo zatahovat a tak jdu víc do vnitrozemí, jelikož to vypadá, že se to drží kolem pobřeží.

Docházím ke kruháči a nějakej Němec, jestli nejedu s ním. Nakonec z něj leze, že jede do Saint Malo, měl jsem jet, ale v tu chvíli mi to připadalo jako na druhou stranu, než chci jet. Došel jsem k parkovišti před obchodem se sušenkama přímo odtud. Lokální krámek jen s místníma sušenkama. Začal jsem si číst a za chvilku jsem pro změnu začal moknout. Letím se tedy schovat pod stříšku u obchodu. Přečkávám chcanec venku s tím, že na mne trošku dopadají jemný kapky.

Když přestalo a odcházím, zjišťuji, že mají sušenky i za 0.85 €, což mi nepřijde nijak závratná cena. Jdu tedy do obchůdku (taky jsem tam mohl vlézt už před začátkem deště, jenže to jsem neměl v plánu nic nakupovat a nechtěl jsem tam jen trčet, aby to nevypadalo divně) a kupuji místní tradiční sušenky. Jedny čokoládové (poznatek z domova: doporučuji, jsou absolutně famózní. Při otevření se z nich line pravá vůně čokolády jakou jsem ještě nikdy nezažil) a kokosové, celkem za pěkných 1.95 €.

Jdu stopovat s cedulí Paříž. Naivně, že? Přidávám ceduli Rennes. Po čase mi staví dodávka, nerozumím ji ani slovo a když říkám, jestli Rennes, tak kejve. O pět minut déle mě vyhazuje ve vesničce a ukazuje, že [direksión] Rennes a že mě určitě někdo naloží. Byla to Portugalka co v podstatě neuměla ani fráninu, anglicky vůbec.

Ok, říkám si. Alespoň jsem dál od pobřeží a turistický oblasti, kde se sjela celá Asie a půlka Francie a hlavně všichni plní. A navíc tu nebude chcát. Nechává mě u nádraží na vlak, čekám dobrou půlhodinu (hodně stránek v Kindlu) a co by čert nechtěl. Aby mu zmokl ohon. Já to taky nechtěl, ale nedalo se nic dělat. Letím pod přístřešek na vlakáči. Je to jen taková venkovní čekárna, ale je tu sucho a rozhodně tu nejsem sám. Pár cyklistů a podobně.

Blbý je, že prší dlouho, hustě a konec v nedohlednu. Začínám mít pocit, že to bude i moje nocoviště. Proto jsem psal, že byla chyba nejet s Němcem do Saint Malo. No co, počkám. Jednou přestat pršet musí, teda mělo by… Knížek mám ještě dost, baterky zatím též. Sušenek dostatek, no problem :).

Přestalo, chvilku čekám a nakládá mě holčina, co tu dělá průvodkyni. Bere mě z Portonsonu do Antrainu. Tam fotím výtvory z balíků slámy a chytám ultimátní káru. Něco mezi obytňákem, maringotkou, náklaďákem a vozem taženým koněm (maximálně jedním). Myslím, že to zažilo ještě císaře pána. Ale pohoda, jedu. Sice pomalu, hodně pomalu, ale jedu. Vyhazujou mě na kruháku před Rennes, u kterého je přímo odbočka na Le Mans a Paris, což je super směr.

Chytám auto ani ne během minuty. Dědula co si lebedí v pohodovém jazzíku z New Orleans. Klasický 40. léta.

Jenže já kokos… Říkal něco o Cherbourg nebo tak nějak… Měl jsem za to, že tak se jmenuje něco za Le Mans, to je přece můj směr. Na začátku jsem nesledoval cedule, jelikož do Le Mans je to štreka jak blázen, navíc se kecá a seděl jsem vzadu, takže na ně stejně moc vidět nebylo.

Najednou na obzoru vidím Mont Saint Michel, no to néééé! Cože? Doprčit! No, alespoň, že jsem na A84 a ne těch prťavejch silničkách. Prej ať jedu na Caen, ale to je až někde v … na severu a rozhodně ne moc cestou do Paříže (poznámka z domova: cestou to opravdu je, ale na mé mapě to bylo na 3 stránkách a rozhodně to jako dobrý směr nevypadalo, ve finále Google ukazuje jen o hodinu delší cestu než přes Le Mans).

Takže se procházím po nadjezdu od benzinky, zase rozkládám ceduli Rennes a pak, někdy, možná časem opět rozložím ceduli Paříž. Dneska už to ale nejspíš nebude, obávám se. No co, dojdu si na záchod a jdu chytat. Vždyť o nic nejde… Chtěl jsem furt zabíjet čas, tak to mám za to. Dneska se mi to daří celý den :).

Stanice se jmenuje Mont Saint Michel, je to na A84 a rozhodně odtud téměř nic na Rennes nejezdí. Ale je tu nouzově most a pod něj co, správně, neprší. Takže sedím pod ním a užívám si dalšího, teda spíš znovu toho samého, chcance co předtím. Jen jsem ho stihl lehce objet a předstihnout. Čím víc se odtud chci dostat, tím víc jsem snad přitahován zpátky. Asi lokální Bermudy. Ale já se nedám. Příště už to vyjde :). Jen si možná napíšu přímo ceduli Le Mans.

Bez cedule Le Mans zkouším další pokus, asi deset minut a opět začíná chcát. Jdu rovnou k benzince s tím, že tam se dá pod střechou stopovat i za deště. Sedím, čtu si, píšu dom kde jsem. Začíná pomalu přestávat být vidět na písmenka a začíná přituhovat. S vidinou dočtené kapitoly se pomalu málem už uchyluji k cestě pod most a spánku tam.

V tom přichází týpek a mluví rovnou anglicky. Kam že teda jedu, jelikož jsem mezitím rezignoval a napsal k Rennes i ceduli Le Mans. Říkám, že v plánu mám Paříž a jakýkoliv směr je super a obě má města jsou tím směrem. „Ok, já jedu do Chartres, tak tě můžu hodit až tam.“ Super! Je to Polák, mluví anglicky, samotář na cestách. Z Katovic, jezdí na dovolený sám v autě a spí v hotelech. Jede si objet Španělsko. Pohodář hroznej, takže celkem kecáme o cestách, řízení, prostě o čem se dá.

Nechává mě na benzince před Chartres Brou-Damp-něco. Celkem asi 140 km od Paříže. Dorážíme na ni něco kolem půl dvanácté. Dávám mu za cestu alespoň sušenky co jsem měl na snídani, jelikož to byla moje vysvobození z tý proklatý bouřkový oblasti a ještě mě hodil takovej kus, tak si je rozhodně zasloužil :).

Obcházím benzinku, zapínám baterku, stavím áčko nad hamaku a jdu chrnět. Po dnešku rozhodně zasloužený spánek v hamace :).