Den jedenáctý (3.8.2014 ne, Cap Ferret)

Ráno, kolem osmé se sem žene něco většího. Bouřka. Usuzuju, že moje návětrná strana u plotu není úplně bouřce odolná a z takovýho divnýho bazmeku dělám klasický Áčko. Byla by to celkem ironie, dočetl jsem Hořící drát a v bouřce přivazuju mokrou plachtu k mokrému skvěle vodivému kovovému plotu… Naštěstí v pohodě, ale neměl jsem z toho moc dobrej pocit, to teda ne.

„Ráno“ se budím v 11.05 a usuzuji, že to s těma busama na Cap Ferret budu muset asi vymyslet jinak. Linka 601, to beztak bude jezdit i dýl. Ten v 12.15 bych už asi stíhal špatně…

Nijak tedy nespěchám, čistím zuby, snídám chleba s marmeládou, píšu deník. Sleduju veverku s nějakým pestrobarevným ptákem co má chocholku a pomalu se chystám jít balit. Obloha předurčuje další chcanec, ale tak jako tak potřebuju dojít nakoupit bagetu, nebo něco na jídlo. Je tak půl jedný a jdu pakovat. Hurá do města a hledat linku 601.

Čekuju linku, jede přes Quinconces a pak západně po hlavní. Takže by neměl být problém ji odchytit na Quinconces, jelikož až na vlakáč se mi nechce.

Valím do centra. Je po 12, tak dávám zastávku u sprch. Razím do obchodu pro bagetu. Cestou chytám slejvák, ale akorát u zastávky, takže se schovávám. Nacházím obchod a shledávám situaci lehce kritickou. Nový poznatek o Francii: Když je neděle, je zavřeno lautr úplně všude i velkej obchoďák. Teda, krom předraženýho Proxi kam se mi nechce.

Pokračuju na Quinconces a nejen že je všude zavřeno (kromě íčka), ono je taky liduprázdno.

Bus nacházím v pohodě, maj to hezky označený a k mému údivu za 15 minut i jede. V to jsem totiž už tak nějak ani moc nedoufal, když je ta neděle.

Cesta trvá dvě a kus hodiny. Bus je pohodlnej, takže několikrát usínám. Stejně jedu až na konečnou, tak to až tak nevadí. Na konečný vystupuju už sám.

Tyjo, nádhera, první rozhled a je tu fakt nádherně. Duna naproti je fakt vysoká odhaduju tak padesát metrů. Mezi mou pláží a dunou naproti je zátoka. Vypadá to tu jak v pohádce. Poprvé vidím oceán (poznámka z domova: už jsem viděl vlastně na Kanárech). Dokonce se cestou vybralo a je tu hezky.

Všechny uličky tu jsou celkem úzký, krásný baráčky. Pohádka. Teda asi až do okamžiku, než začnu hledat místo na spaní, jelikož je tu všude všechno soukromý a oplocený. Taky je hustý vidět, jak vysokej je odliv na oceánu, jelikož přístavy tu jsou bez vody a lodě na suchu.

Razím na pláž. Sundávám boty, jdu, jdu, tyjo, ten písek v každým kroku záhadně vrže. Takovej zvuk písku jsem nikdy neslyšel. Teda nikdy jsem neslyšel zvuk písku (doporučuji poslechnout), je to super :).

Na pláži jsou ruiny bunkrů, vesměs do půlky zasypaný pískem. Taky je tu jezírko asi z odlivu a v něm bunkr. Odvážlivci z něj skáčou do jezírka. Sedám na jeden pozůstalej na suchu a píšu deník. Je tu fakt nádherně, příjemně fouká a větřík osvěžuje.

Jo, ještě k písku, nejsem si jistej, je-li to pláž a nebo dobře ukrývaný smetiště, jelikož bordelu tu je požehnaně. Nakonec usuzuju, že spíš teda pláž, jelikož tu leží v tom smetišti spousta lidí u vody.

Děcka jezděj po prdeli z duny. Sice jsou za plotem kam se nesmí, ale rozhodně jim to nevadí. Jediná nevýhoda toho tady je, že v tom písku se s mým drobným závažím na zádech fakt špatně chodí. Jak příjemně fouká, ani se mi díky tomu nechce do vody. Ale byl by to asi hřích, dojet na Cap Ferret, tak krásný místo, a nejít se vykoupat do oceánu, že?

Holky tu leží v mikinách a špulí zadečky v plavkách, kouzelná to kombinace. Zkouším na net poslat fotku (ne holek, okolí :)), ale blbě nastavuju telefon a nic na ni není vidět… Něco se vzkazem jako „Že by měl být Atlantik velkej, to jsem tušil, ale že je to brouzdaliště pro děti, to jsem nevěděl.“ a fotkou jezírka po odlivu. Otázka zda v takovýmhle konci světa chytnu signál. Signál sice špatnej, ale nakonec na odeslání stačí.

Vydávám se hledat místečko na spaní. Popravdě je to „samej debil, blbeček, debil, blbeček, akorát támhle vzadu výjimka, dva blbečkové vedle sebe“. Teda plot, auto, plot auto… Mezitím branka s nápisem alarm, občas dvě auta vedle sebe. Mohl bych se někde zeptat zda nemůžu přespat na zahradě, ale tak hustou francouzštinu teda ještě nemám.

Kolem pláží a cestiček na dunách by se dalo, asi i hamaka. Ale ušel jsem už toho tolik, – bude ze mne alkoholik. Jo, sorry, to je zas jinej příběh od Volantů – že se mi tam už nechce vracet. Nakonec to balím kousek od silnice kdesi za barákama směrem k majáku ve vnitrozemí. Cestou jsem pozatočil se sušenkama, jelikož batoh je moc těžkej a sušenky dobrý :D. Něco přes půlku mi jich ještě zbylo na zítra. Navíc furt se táhnu s konzervama, hostincema a kolínkama. Vody mám zatím dost, takže ok. Vařit zatím nebudu.

Doufám, že objevím krám, nebo holt den dva přežiju i tak a nakoupím pak v Bordeaux, to už nebude neděle. Zas tolik vína sebou totiž nemám, aby se mi povedl takovej husarskej kousek a probudil se v další neděli.

Stejně je to ironie, jsou tu asi nejzazobanější Francouzi dle aut a baráků a mezi nima se válím já, pro ně pomalu existence z jiný planety. Teď aspoň tolik nesmrdím, ale za houmlese mě asi stejně maj :). Mám károšku a hamaku, takže dva bejváky, vo co de :D.

V noci se kupodivu budím jen párkrát. Poprvé, když se vrací banda výrostků z restaurace. Zkracují si cestu na druhou stranu skrz keříky. Hlavně že tu maj cedule o chránění přírody, zákazu chození mimo cesty a stanování… Dle zvuků toho demolujou celkem dost. Pak ještě asi dvakrát kontroluju zda neprší, ale je to dobrý :).